Kartu pro měsíc prosinec jsem nevylosovala, ale zcela záměrně vybrala. Bezohledně se dere do mých úvah a nebere si servítky. To víte, Smrt už je taková. Nepřichází, když se vám to zrovna hodí a když vás osloví, její naléhavost nelze ignorovat.
Děsí mě vánoční čas, jsem pokaždé k smrti vyděšená z první koledy, kterou zaslechnu v obchoďáku. Vánoční dekorace ve formě věnců, mrtvých větviček a imitací zasněžených krajinek ve mně vyvolávají paniku. Vánočně vyzdobené interiéry mi připomínají smuteční síň, pohřeb a smutek.
Nemám hrůzu ze smutku a z konců (ale lhala bych, že se nebojím smrti), husí kůže mi naskakuje z nepochopení, které tento čas provází. Čas ticha, brzká tma a holé větve stromů vyzývají k zastavení, meditaci a k truchlení. To však nahradila komerce, davy lidí na náměstí u svařáku a vánoční večírky. Přes všechen ten nablýskaný balast a shon, stres z nákupu dárků, mytí oken, pečení cukroví a vytváření vánoční atmosféry, zapomínáme na smutek z toho, co pro nás definitivně skončilo, na rozloučení a odpuštění.
Přemýšleli jste nad tím, co jste letos museli opustit?
Co ve vás umřelo?
S jakou ztrátou jste se vyrovnávali?
Zapalte svíčku za každou smrt, která vás letos potkala a uctěte ji vzpomínkou.
Můj konec roku zasahuje velké loučení. Na podzim jsme se měli stěhovat, pak jsme doufali, že Vánoce už oslavíme v novém domově, ale už je jisté, že to nestihneme. Agónie konce v domě, který jsme milovali a ve kterém jsme prožili úžasnou etapu našeho života, se nemilosrdně protahuje. Konec nepřichází, i když si to přejeme. Smrt si dělá, co chce, sama určuje pravidla. A tak letošní svátky prožijeme v náladě loučení nejen se starým rokem, ale taky se svým domovem, s překrásným obdobím, kdy naše děti byly ještě děti a s časem, kdy jsme byli plní síly a velkolepých plánů. Smrt je moudrá, možná je dobře, že nám naše plány nevyšly, čas loučení a smutku bychom neměli flákat.
Smrt si představuji jako ticho soumraku, kdy umírá den.
Nebo jako ponurost zimní krajiny, kdy je den nejkratší, čas zimního slunovratu, kdy umírá rok. Nechceme truchlit, rádi bychom vytěsnili smutek a smrt ze života a vše přikryli činností, výkonem a radováním se z nepodstatných věcí. Nechceme vnímat lítost, zármutek, popíráme v sobě zranitelnost a žal.
Za všech okolností se pokoušíme o rozptýlení a zapomnění na všechno, co nezapadá do vize šťastného života.
Ale je to tak správně? Nezaslouží si konce, abychom jim věnovali svůj čas a city?
Právě vzpomínky v nás budují charakter a určují směr, kterým kráčíme. Jsou naší pevnou součástí. Čím více obcházíme naše bolavá místa a přehlížíme naše trápení, tím víc nás dohánějí a vynucují si naši pozornost. Jsou jako strašidelné stíny, které nás provázejí na každém kroku. Smrt po nás nic nežádá, nepotřebuje naši úctu ani přijetí, koná bez ohledů na naše podmínky a ochotu.
To my musíme přijmout a uctít paní Smrt, abychom se dokázali radovat a bezstarostně slavit nové dny, každé další léto a nové začátky.
Smrt však může být i krásná! Nevěříte?
Například maturita je ukončením střední školy, ne nadarmo se jí říká „zkouška dospělosti“. Zvládli jste to, jdete slavit a těšíte se na vykročení do další fáze svého studia nebo zahajujete svou kariéru. Obrovská radost a pocit vítězství vás opíjí endorfiny, ale zapomínáte, že pro vás taky něco definitivně skončilo.
Nebo těhotenství. Přestože je porod těžkou a bolestivou zkušeností, radost z dítěte a z toho, že vše dobře dopadlo vás odstřihne od pocitu, že už nikdy vaše dítě nebude součástí vás samotných. Možná se i dítě v bezpečí a teple dělohy bálo, že porodem vše končí, že ho čeká „jen“ smrt. A vlastně to tak je, jeho prenatální etapa skončila a transformací je život.
Koncem je také uzdravení. Poprali jste se s nemocí a můžete zase vyskočit z postele. I v tomto případě se musíte s něčím rozloučit. Nemyslím tím, že musíte truchlit nad milióny mrtvých bakterií, které zabila naordinovaná antibiotika, ale možná ve vás umřel váš přístup k životu. Všechno jste brali jako samozřejmost, ale nyní vnímáte zdraví jako dar. Každé setkání s rodinou a přáteli, každý nový východ slunce nebo snídaně, kterou s chutí sníte, se pro vás stává malým zázrakem.
Každý konec je oslavou života, tvoří prostor pro zrození něčeho nového.
Smrt je paradox jako každá tarotová karta:
- Když se nejste ochotni rozloučit s něčím starým, lpíte na starých jistotách a přesvědčeních, vnitřně umíráte.
- Když se ženete stále za novými podněty, předměty, zážitky nebo třeba i partnery, něco v sobě popíráte. Strach ze smrti vás paralyzuje, nežijete!
- Když odmítáte truchlit a popíráte v sobě žal, radost a štěstí se stává stejně prázdným pojmem jako vaše fotky na Instagramu. Žijete jen pro diváky a vnitřně chřadnete.
- Ulpívání ve smutku a žalu, odmítáním života a ulpíváním ve vzpomínkách se pohřbíváte zaživa. Dramatická role je sexy jen ve filmu. Truchlení vám má umožnit překlenout období ztráty, odpustit sobě i ostatním a jít dál.
Zastavit se a dát prostor smutku je luxus.
V tento adventní čas si dopřejte okamžiky rozjímání. Promluvte si se svými starými kostlivci, vraťte se ve vzpomínkách k momentům, kdy jste utrpěli ztráty a nedopřáli si luxus smutku. Dnes smutek není IN, zastavit se a tesknit je luxus, ke kterému mají odvahu jen ti nejstatečnější.
Nemyslím tím tragické drama, kdy okázale ventilujete svůj smutek v klobouku se síťkou jako z 30. let. Myslím tím samotu, tichý pláč, kdy zapomenete na ego a poddáte se svým emocím. Kdy odpustíte všemu a všem, kteří vás opustili, že vám připomněli vaši smrtelnost a pomíjivost každé chvíle. Vše, co se zrodilo, také umře.
Ale vy jste zatím neumřeli! Začněte se dívat na svůj život optikou pomíjivosti. Stejně jako jsou přechodné a vypůjčené okamžiky štěstí, stejně vás opustí i trápení. Dokud žijete, dýcháte a můžete, radujte se ze všedních momentů, dělejte věci, které vás baví a buďte s lidmi, které máte rádi.
Žijte naplno, vše je dočasné a jednou to skončí!
Narození Ježíška v nás probouzí naději. Něco skončilo, ale oslava jeho narozenin nám pomáhá překonat pocit smutku. Slibuje nové začátky. Dárečky zahladí ztráty, jsou jako náplast na rozbitá kolena. Novoroční předsevzetí a nové plány do čerstvého roku nás inspirují a motivují k dalším výkonům.
Já však budu truchlit až do února, můj naplněný život si to prostě zaslouží.
Přeji vám krásné Vánoce, hodně štěstí, zdraví a lásky v roce 2025.
Vaše Simona
„Tlumočím Tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu vám intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“ Více o mně…