Vánoce by měly být svátky klidu, kdy jsou lidé na sebe laskaví. Jenže předvánoční shon vyvolává stres a napětí, které se s laskavostí a pochopením míjí.
Koncem listopadu jsem objednávala první kusy nábytku do našeho nového domu. Dům již stojí, ale nedá se v něm bydlet, protože práce na něm se neustále protahují. A tak máme kuchyň, ale není k ní připojený sifon v dřezu a zapojená varná deska. Konečně jsme začali i topit, světla jsou jen někde, na interiérové dveře čekáme devět měsíců a tak dál. Stále čekáme…
Stále na něco čekáme!
Nábytek přijel ve dvou várkách. První se povedla a vše klaplo. V druhé mělo dorazit chybějící křeslo. Společnost Fofr mi v obou případech poslala mail, ve kterém uvádí termín dodání o den později než byla realita a pokaždé jsme si podle toho zorganizovali čas v práci i na stavbě, ale nevadí, hlavně že zásilka dorazí. Jsme přece lidé, nějak se dohodneme.
Takže po sms zprávě o tom, že mi budou dodávat balík (o den dříve), jsem zavolala řidiči, abych mu vysvětlila, že místem dodání je stavba. Vysvětluji mu, že tam nebydlím a že potřebuji minimálně 20 minut na to, abych se tam dopravila. Domluvili jsme se, že by měl dorazit kolem poledne a že mi 20 minut předem zavolá.
Jenže realita byla jiná!
Fajn, běžím udělat poslední nákup. Brambory rohlíčky a mega velká vajíčka u babičky v podloubí, tři kila šťavnatých pomerančů a ta skvělá křupavá jablka. Ve frontě v zelenině koukám na hodinky, mám skvělý čas, je 10:36. Stihnu vše hodit do auta a pár minut po jedenácté můžu být na stavbě, kdyby tam byl FOFR náhodou dříve.
Platím nákup, když mi zrovna zvoní telefon. V ruce mám pomeranče a peněženku, urputné zvonění musí počkat. Hned jak sbalím nákup vytahuji telefon, který znovu zvoní: „Tady řidič, vezu vám balík, za chvíli budu u vás!“
Kontroluji čas, je 10:46. Dobře, dávám se téměř do běhu i se všemi nákupy pro celou rodinu. Zpocená až na zadku dobíhám k autu a stávám se pirátem silnic. Jako kůň z dostihového boxu se rozjíždím na každém semaforu, řežu zatáčky a rozbíjím první vajíčka v kufru svého mercedesu. Přijíždím k poslednímu kruháči, modlím se, ať přede mnou nejede traktor, autobus nebo autoškola.
Sbalte si ten podělaný balík a táhněte do háje!
Zvoní telefon:„Já tady na vás už půl hodiny čekám!“
„Já už jsem na cestě. Nezlobte se, když jste volal, právě jsem platila nákup, teď jsem asi 5 minut od vás,“ těch pět minut jsem nadsadila, odhadovala jsem tři, ale bála jsem se toho traktoru.
„No, ale já už tady na vás nemůžu déle čekat, musím být jinde.“
„Prosím vás, říkal jste kolem poledne, počítala jsem s tím, že přijedete o hodinu později a říkala jsem vám, že potřebuji minimálně dvacet minut na cestu.“
„Však je kolem poledne!“
„Je 11:03, poledne je ve dvanáct.“
„Říkal jsem poledne – tedy dopoledne.“
„Ne, říkal jste v poledne a měl jste zavolat dvacet minut předem“.
„Však jsem volal a teď tady na vás už půl hodiny čekám.“
„Ano, volal jste před 17 minutami a já tam za chvilku budu.“
„Ale já už na vás nemůžu čekat!“
„TAK SI SBALTE TEN PODĚLANÝ BALÍK A TÁHNĚTE DO HÁJE, JÁ HO ZAS TAK MOC NEPOTŘEBUJI,“ slyším se, jak ječím na cizího chlapa. Chlapík je zaražený. Snažím se uklidnit a již mírnějším hlasem říkám: „Složte, prosím, ten balík, já tam za tři minuty budu.“
Do své cílové stanice přijíždím 11:09. Naštvaná podepisuji lejstro a dívám se na velkou 24kg krabici složenou před sloupky, které jsou připravené pro budoucí bránu. Balík mi nemohl složit před garáž, to by bylo moc gentlemanské.
Podrážděně mu podávám podepsaný dodák: „Od našeho telefonu uběhlo 23 minut, takže byste mi to tříminutové zpoždění mohl odpustit. Přeji vám krásné Vánoce!“ Nasupeně popadnu balík a vleču ho směrem do garáže přes náš velkorysý příjezd.
To by byl příběh, který není mimořádný. Ale on ještě nekončí!
Po cestě zpět vydýchávám celou epizodu, snažím se dodržovat rychlost, což se mi daří jen trošku. V 11:21 mi volá neznámé číslo, jsem přehnaně líbezná, protože ve mně ještě dřímá vztek.
Ten nejvíc nejlepší řidič...
„Dobrý den, tady vedoucí dispečinku přepravní společnosti. Rád bych se zeptal na problém, který náš měl náš řidič při předávce zásilky.“
„Ale o žádný problém ani nešlo. Byla jsem s panem řidičem domluvená, že mi dodá balík kolem poledne a zavolá mi dvacet minut předem, abych stihla dorazit na místo. Ten dům je totiž zatím stavba,“ snažím se o milý tón. „Jenže přijel o hodinu dříve…“
„Vždyť tam byl kolem poledne,“ on na to.
„Poledne je ve dvanáct a on mi volal 10:46!“
„Ono to, paní, nejde přesně naplánovat, vždycky se vyskytnou nějaké prodlevy nebo naopak.“
„To já přece chápu, proto jsem sedla do auta a okamžitě jela za ním. Jenže po cestě mi začal vyhrožovat, že tam nemůže čekat a že s tím balíkem odjede.“
„Paní, ON je náš nejvíc nejlepší řidič, na kterého nikdy nebyly žádné stížnosti, všichni si ho chválí a my jsme byli šťastni, že se uvolil odvést vám váš balík,“ teď trošku přeháním, ale podobné superlativy skutečně zazněly, téměř jsem se zastyděla, že si té pocty ani trošku nevážím. „A on na vás opravdu nemohl čekat, má práci jinde!“
„Od jeho telefonu mi cesta trvala 23 minut, TAKŽE NA MNE ČEKAL BLBÉ TŘI MINUTY,“ slyším se, jak zase ječím.
„Paní, podle GPS na vás opravdu čekal téměř půl hodiny a vy už i na mne zvyšujete hlas.“
Vzdávám to a nechávám ho pronášet slova o to, jak se na sebe nebudeme o Vánocích přece zlobit.
Jenže já se ani trošku nezlobím, jsem nasraná jako prase. Ne proto, že jsem zpocená jako kráva a v autě se mi válí rozbitá vejce, ne proto, že jsem několikrát překročila rychlost, ne proto, že jsem se fakt snažila a nakonec mi trpělivě domlouvají dva blbečci.
Jsem zdrcená z té nejhorší energie, kterou znám a tou je bezmoc.
Zaháním myšlenky o tom, že jsem možná měla sedět a čekat připravená v autě a odpustit si nákup nebo čekat ve studeném opuštěném baráku od desíti. No jasně a zavolali by mi ve dvě (to je taky ještě kolem poledne), než bych to otočila, začala by odpolední špička a pomalu by se stmívalo a já bych celý den zabila čekáním na toho „úplně nejvíc nejlepšího řidiče“ a mizerný balík, který mi nemohli poslat v jedné zásilce.
Pánové z přepravní služby FOFR netrefili den ani hodinu, nezvládli dohodu o tom, že zavolají dvacet minut předem, ale museli si po mně povozit své ego a se zadostiučiněním se dívat, jak se tahám s balíkem přes půl ulice. Přemýšlím o tom, na čí straně je pravda.
A jak tento příběh souvisí s Tarotem?
Nejdříve jsem si myslela, že nijak. Jen jsem tímto článkem potřebovala upustit páru a ve své bezmoci udělat aspoň něco. Ošklivou recenzi na Google psát nechci a nebudu si ani stěžovat u vedení Fofru. Netoužím potřetí poslouchat, že na mne řidič opravdu nemůže půl hodiny čekat a že poledne je v jedenáct. Chápu, že rozvážet zásilky v předvánočním čase je náročné.
V Tarotu je všechno!
V tarotu bych tuto situaci nejspíš našla v kartě páže mečů. Já i řidič jsme se snažili, oba jsme byli lehce sebestřední a nebyli jsme schopni vnímat situaci toho druhého. Nakonec z toho byly šrámy na duši a každý další krok (hovor s vedoucím) jen otáčel nožem v ráně. Celým příběhem se táhne linka podrážděného ega, neústupnosti, zmatků a špatné komunikace, ale taky svobody! Fofr už mi žádnou zásilku nedoveze!
Já na svých stránkách pomlouvám nebohého utahaného řidiče a on si šel stěžovat na TU BLBOU KRÁVU (a věřím, že byl peprnější, jak je u nás na severu zvykem) svému šéfovi, který se rozhodl udělat se mnou pořádek. Nakonec jsme všichni jen bojovali za pravdu…
A možná se vám vybaví nálada mého příběhu nad kartou páže mečů a budete hned vědět, jakou atmosféru vyjadřuje!
„Tlumočím Tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu vám intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“ Více o mně…