Velekněžka (nebo také Vědma) si zádumčivě listuje knihou osudu a její tajemství si nechává jen pro sebe. Hlídá něco za závěsem, něco nesdělitelného. Něco, co dokážeme pochopit, až sami svým prožitkem poodhalíme závoje svého údělu.
Asi už víte, že Vědma reprezentuje ženský princip, přijetí a pasivitu. Máte naslouchat intuici a tím se spojíte s vaším vyšším já. Taky představuje tajemství, těhotenství a most mezi dualitou.
Karta Velekněžky nás neodsuzuje ke stagnaci a nicnedělání.
Má daleko hlubší smysl a její vlivy mají dlouhé prsty, které sahají hluboko do našich kořenů i současných životů. Pevně svírají tajemství naší minulosti i budoucnosti.
Na první místo jsme postavili konání a aktivitu. Na přijetí se díváme s lehkým despektem skrz prsty. Zaměňujeme ho se vzdorem, uraženou ješitností, rezignací, neochotou a bezmocí.
Nejsme ochotní přijmout ani přijetí samotné.
Vědomě si přijetí nejsme schopni předepsat nebo poručit.
Tak já to tedy přijmu!
Cítíte v té větě vzdor a nesouhlas?
Možná si skutečně namlouváme, že jsme něco přijali, ale naše nasrání a vztek říká něco jiného. To už je zdravější si nelhat a uvědomit si, za co vlastně bojujeme. Jenže ani to často nedokážeme. Cítíme pnutí a nesouhlas. Právě nepřijetí nás samotných a popírání svého samolibého ega, způsobuje, že neslyšíme nic jiného než jeho hlas. Čím více si namlouváme, jak máme vše zpracované, tím více jsme přijetí vzdálenější. A ego spolu s rozpory bolestných pocitů, strachů a křivd nám dělá v hlavě trvalý cirkus.
Naše obranné systémy jasně naznačují, jak je těžké tyto bariéry překonat a cokoliv opravdově přijmout. K přijetí se totiž váže určitý smutek ze ztráty našich iluzí a lítost za zlomená přesvědčení, že můžeme změnit, překonat a zvládnout cokoliv. A z toho vyplývá náš nekonečný boj, boj o své milostné vztahy, o své úspěchy, o své místo na slunci.
Naše strategické plány a nesmyslná očekávání, ale hlavně nekonečná dřina nakonec nikam nevedou. Stále běháme jako křeček v kolotoči našich sebeklamů. Lžeme si, že se náš drahý změní, malujeme si sami sebe na stupních vítězů, přestože se stále drápeme z opačného konce. Lžeme si, že naše situace není zas tak strašná…
Přijetím reality teprve prozřeme!
Teprve přijetím reality a připuštěním si, že všechno ve svých rukou nemáme, otevíráme prostor prozření. A tak pochopíme:
- že ani nejlepší kadeřník na světě nám zpět mládí nevrátí a zítra už nebudeme vypadat lépe než dnes.
- Že ani super výkon v posteli nebo v kuchyni… nezvrátí nevyhnutelný rozchod.
- Že ten zajímavý chlapík s hlavou plnou filozofických témat bude trávit raději čas v klubech a okouzlovat svými kecy další fanynky, než aby budoval společný život s námi.
- Že se nám budou naši intelektuální přátele vysmívat, protože naše krásná slečna nechápe ani prosté vtipy.
- Že se na tu školu prostě nedostaneme, že ani píle a znalosti nám vyšší pozici nezajistí, že….
Teprve přijetí – to opravdové, kdy na nás plnou váhou dolehne lítost a zmar – nám poodhalí tajemství za závěsem.
Možná nemusíme bojovat o něčí přízeň, protože nám osud nachystal jiné setkání. Setkání s někým, o koho nemusíme usilovat a vymýšlet strategie. S někým, kdo nás má rád jen tak a touží po podobných hodnotách v životě. A najednou všechno běží podle božího plánu.
Příběh o lásce
Jedna moje klientka se přede mnou rozplakala a mezi vzlyky mi řekla: „Já vím, že jsem stará a nikdy jsem nebyla krásná, a že je to možná i směšné, ale je ode mne troufalé chtít lásku?“ Bylo mi ji líto, protože jsem věděla, že se trápí už dlouho a že se lásky možná už nedočká. Očekávala ji totiž od svého manžela, který rezignoval sám na sebe. Celé roky ji nemiloval, ponižoval a využíval její city. Ne, od něj se lásky už nedočká. Jedině, že by….
Jedině že by přijala smutnou realitu, že mezi nimi už není nic jiného než zvyk a pohodlnost cokoliv měnit. Tím by hlavně přijala jeho. Opustila by své romantické a dávno překonané představy o tom, kým je ona a kým je on.
Nevědomě by změnila pravidla hry a tím by se změnil i jejich vztah. Stará očekávání a nereálné vize by uvolnily „jeviště“ pro novou scénu. Jako nepopsaný list, jako někdo úplně jiný by nastoupili oba do nového děje. Možná právě její prozření by milého manžela zvedlo ze židle a donutilo udělat pár kroků směrem k ní a k lásce.
... anebo by se mohlo odehrát něco jiného.
Třeba by konečně přijala skutečnost, že její manželství je jako vyprahlá Sahara, a že ji v něm čeká jen žízeň, hlad a pomalá smrt. A právě akceptace své situace by ji přiměla hledat oázu, malý prostor pro sebe, kde by načerpala životodárnou sílu a dosytila svůj prázdný pohár emocí. Protože jen naplněné srdce je příležitostí pro lásku.
Všichni toužíme, aby nás naše okolí přijalo a přitom nedokážeme přijmout ani sami sebe, natož přijmout své blízké.
Tajemství za závěsem
Přijetí vyžaduje odvahu poodhrnout závěs a podívat se za něj. Tušíte, co se za závěsem skrývá? Já se domnívám, že je tam bolest. Nepopsatelná bolest ženského principu, kdy se na svět dere nový život. I myšlenka se rodí z něčeho za závěsem, stejně jako nápady, emoce, touhy a změny. Nesmíme se divit, že přijetí zkrátka bolí. Z té bolesti se zrodí nová naděje.
Velekněžka je kartou těhotenství. Něco je skryto našim pohledům a přesto vnímáme, že nový život se brzy nadechne sám za sebe a postupně získá svou svébytnost a moc. Ale zatím je opředen tajemstvím, nevíme, jakou bude mít podobu, povahu a osud.
Velekněžka propojuje duální síly. Máte představu, co to znamená?
Mýtus o Lilith vypráví o první ženě. Protože Bůh je při smyslech a tak když tvořil svět, všechno stvořil v páru. I Adam měl svůj protějšek. Jmenovala se Lilith a byla překrásná, svobodomyslná a zdatná. V mnohém převyšovala Adama. Jejich život v ráji byl plný smíchu, her a nespoutaného sexu.
Jednou Lilith napadlo, že by se mohli střídat. Ráda by při milování taky byla občas nahoře. Adam byl zaskočený a začal bojovat o svou pozici. Lilith svou myšlenku neprosadila. A její nezávislá duše tuto nespravedlnost nedokázala strávit. Rozhodla se opustit ráj i Adama. Jenže za hranicemi ráje se rozprostírala jen pekelná říše.
Lilith se vzdala svého lidství! Pro svou svobodu dala přednost Ďáblovi a sama se stala démonem.
Adam plakal. A stěžoval si u Boha na svou samotu a křivdu. Spolu s anděli přemlouvali zásadovou Lilith, aby nehrála hraběnku a vrátila se potěšit Adama. To Lilith urazilo a zatvrdilo ještě víc. Nezbývalo než vytvořit z Adamova žebra jinou ženu a Bůh si dal záležet, aby se situace neopakovala. Eva byla pokorná, druhořadá a stvořená jen proto, aby ji Adam mohl milovat.
Přesto žádný Adam nikdy nepřestává snít o své divoké a vášnivé Lilith a zároveň se děsí myšlenky, že i krotká Eva dá přednost peklu před jeho láskou.
Dualita v nás
Velekněžka sedí uprostřed mezi dvěma sloupy, mezi svobodou a láskou, mezi emocemi a logikou, mezi světlem a tmou, mezi peklem a rájem, mezi Evou a Lilith. Nepřikloní se ani na jednu stranu, obě jsou její trvalou součástí. V každém z nás je světlo i tma, v každém z nás je Eva i Lilith. Všechny naše dobré skutky mají svou stinnou stránku a každý náš nezdar nás dovedl k něčemu správnému.
Možná si teď říkáte: Dobře, takže mám přestat o cokoliv usilovat a nechat všechno na osudu? A v tom je přesně zakopaný pes!
Stále vidíme svět jen v černobílých obrazech.
Rozdělujeme náš život a situace, které zažíváme, do vyostřených limitů. Jenže tak jasné a zřetelné hranice nemá v našem světě prakticky nic. Vše, co se nám děje, permanentně obsahuje oba protipóly.
Přes závoje přeludů a sebeklamů, přes balast vnucených trendů a zpráv z médií a sociálních sítí, žijeme stále v nějaké iluzi a cizorodých názorech o tom, jací bychom měli být a jak by měl vypadat náš svět. Přes své nekončící snahy, co vycházejí z ničeho a nikam nevedou, necháváme bez povšimnutí, že nám Vědma stále nabízí skutečný svět a nepřeberné možnosti.
Když se postavíme nohama na zem a připustíme si, kdo jsme a po čem doopravdy toužíme, můžeme se otevřít světu a možnostem, které pro nás nachystal. Naše vnitřní Vědma je odrazový můstek pro činy. Bez přijetí stále běháme na běžícím pásu, který simuluje smysluplný běh někam k cíli. Jestli chceme ve svém životě jen „pálit kalorie“, pak můžeme dál servávat ve svém umělém světě a jalových snahách. A stěžovat si na zatuchlý vzduch, nerovné podmínky, smůlu a nespravedlnost.
Ti stateční, kteří se odvážili opustit iluzorní prostor a nesmyslnost běhu na běžeckém pásu, chtějí hrdinně řídit svůj život. Z nějakého důvodu se domnívají, že smyslem života je veslovat proti proudu, pokořit sílu přírody a zlomit nástrahy osudu.
Vědma je právě ten silný proud, který nás dovede v pravý čas na správné místo.
Když se mu odevzdáme, do posledního puntíku můžeme využít svůj potenciál a své možnosti.
A pak je potřeba zabrat!
Pak přijde ten správný čas na činy, snahy, odvahu, vytrvalost a vášeň.
Poznámka pod čarou:
Nějaký Adam si prosadil i v Tarotu svou pozici a tak první místo obsadil Mágem (Mág reprezentuje mužský princip, tedy světlo, aktivitu a činy). Nebyla jsem tak troufalá, abych si dovolila prastarý systém tarotových karet zpochybňovat. Jenže právě tarotové uspořádání je neúprosné, teprve s Velekněžkou (sama ji raději říkám Vědma) na první pozici vše do sebe dokonale zapadá, teprve pak dává tarotová mapa smysl a tím i zřetelné odpovědi na otázky: Jak dál?
Jestli chcete také číst v Mapě tarotu, stáhněte si ZDARMA schéma tarotového uspořádání.
„Tlumočím Tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu vám intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“ Více o mně…