Před povídání není předpověď.
Nesnažím se z karet zjistit, co se nám stane, koho potkáme nebo jak dopadne naše manželství. Karty nám nabídnou téma a my se nad ním společně zamyslíme. Někdy se v něm poznáme. Jindy si vzpomeneme na někoho blízkého. A občas nám dojde něco, co jsme o sobě nebo o druhých dosud netušili.
Tentokrát nám karty nabídly zajímavou trojici:
- Eso mečů,
- Devítku mincí
- a Královnu holí
A abychom si dokázali představit, co se mezi nimi může odehrávat, budu vám vyprávět takový mini – příběh o Ireně a Lukášovi.
Když se radost nesetká s pochopením
Irena a Lukáš jsou spolu pětadvacet let. Vychovali dvě děti, postavili dům, založili svou zahradu. Prožili spolu spoustu krásných věcí, ale také starostí, hádek a obyčejných všedních dnů.
Každé léto jezdili kempovat. Nejdřív proto, že na nic jiného neměli peníze. A později už ze zvyku, byla to tradice. Stan, spacáky, kamarádi, večery u ohně. Byla to jejich dovolená.
Jenže letos Irena přišla s překvapením.
Před dvaceti lety začala podnikat. Ze začátku to bylo těžké, ale postupně vybudovala úspěšnou firmu. A letos se jí opravdu dařilo. Rozhodla se, že to oslaví. Koupila pro sebe a Lukáše týdenní pobyt v krásném hotelu u moře na Krétě. Žádné vaření, žádné mytí nádobí, žádné vlhké spacáky. Jen slunce, dobré jídlo a pohodlí. Těšila se, až mu to řekne. Trochu jako kočka, která přinese ke dveřím mrtvou myš, svůj úlovek, o který se chce podělit.
Položila před Lukáše prospekt hotelu a potvrzení rezervace. Lukáš se zamračil.
„A kde jsi na to vzala?“
„Představ si, že mám firmu, která něco vydělává,“ usmála se Irena.
„A tebe by bavilo se týden jen válet u moře?“
„Představ si, Lukáši, že by mě to bavilo.“
Někdy stačí jediná věta. Někdo něco řekne, něco se přihodí, zahlédneme drobnost, které bychom si jindy ani nevšimli. A najednou se nám v hlavě rozplyne mlha a vidíme jasně. Jako když se zvedne opona a my poprvé uvidíme, co se za ní skrývalo.
O Esu mečů se často mluví jako o kartě pravdy. Jenže já si myslím, že je především kartou poznání. A mezi pravdou a poznáním je docela zásadní rozdíl.
Můžeme objevit něco skutečného. Ale také nás může napadnout úplná hloupost. A přitom můžeme být přesvědčeni, že jsme konečně všechno pochopili. Eso mečů nám nedává záruku, že se nemýlíme. Přináší myšlenku. Nový pohled. Náhlé pochopení. Něco, co zaměstná naši mysl a přiměje nás přemýšlet jinak než dosud.
Změna pohledu na svět
Napadne nás řešení problému, se kterým jsme si dlouho nevěděli rady. Objevíme možnost, o které jsme netušili. Nebo zjistíme, že skutečnost není ani zdaleka tak hrozná, jak jsme si představovali.
A jindy je to pořádná rána. Celé roky jsme něčemu věřili. Byli jsme přesvědčeni, že někoho známe. Že víme, jak nás ostatní vnímají. Že rozumíme vlastnímu životu. A najednou se dosavadní představa rozpadne.
- Zjistíme, že člověk, kterého jsme považovali za přítele, nás vlastně nikdy neměl příliš rád.
- Nebo že jsme se celý život snažili zavděčit někomu, komu na našem úspěchu vůbec nezáleželo.
- Možná si uvědomíme, že jsme mnohem schopnější, než jsme si mysleli. Že jsme už dávno vyrostli z prostředí, do kterého se pořád snažíme zapadnout.
- A někdy pochopíme, že jsme si roky něco nalhávali.
Tohle poznání může otřást samotnými základy našeho života. Ne proto, že bychom se dozvěděli nějakou strašlivou objektivní pravdu. Ale proto, že se změnil náš pohled na svět. Naše mysl se nové myšlenky chopí. Začne ji zkoumat, hledat souvislosti, vyvozovat závěry. Podle ní pak začneme vytvářet nové postoje a dělat nová rozhodnutí.
Irena a její mlha
Ireně se právě něco takového přihodilo. Dvacet let budovala firmu. Mluvila o své práci, o starostech, o úspěších. Lukáš byl u toho. A přesto se najednou ptá, kde vzala peníze na dovolenou.
Možná Irena právě pochopila, že její muž stále vidí především tu mladou ženu, která kdysi začínala podnikat. Že si vůbec nevšiml, kam se za těch pětadvacet let dostala. A možná si ani ona nevšimla, jak dávno se jejich představy o společném životě začaly rozcházet.
Zahlédla něco, co dosud neviděla. A teď už s tím bude muset nějak naložit.
I podnikání nebo mladé manželství je zpočátku jako prázdný list papíru, na kterém se rodí příběh. A ten příběh je nejdříve jen nápad, myšlenka. Postupně roste a větví se, přijde krize, některé pasáže musíme vymazat. Přesto postupně tvoříme a budujeme svůj svět.
A pak je za námi kus práce – může to být rodina, která se postupně rozrůstá, firma, která kvete a plodí nebo obyčejná zahrada, která nabízí bohatou sklizeň.
Nemusí jít jen o peníze nebo majetek. Jde o skutečné výsledky našeho života. Můžeme vybudovat firmu, napsat knihu, vychovat děti, vytvořit domov, naučit se něco neobvyklého. Můžeme vypěstovat broskve nebo vylézt na K2.
Najednou si připadáme sami
A pak přijde okamžik, kdy máme ze své úrody takovou radost, že se o ni chceme podělit.
- „Hele, napsala jsem knihu! Přečti si ji!“
- „Mám svou první výstavu, přijdeš?“
- „Přišla jsem na něco úžasného! Musím vám to povědět!“
- „Vydělala jsem balík! Pojeď se mnou k moři!“
Jenže ostatní naši radost nemusí sdílet. Někdo nechce číst naši knihu. Někdo nemá sebemenší chuť lézt po horách. Někoho vůbec nezajímá objev, který nám připadá převratný.
A někdo nechce jet na Krétu.
To samo o sobě ještě nemusí být tragédie. Jenže někdy zjistíme něco mnohem bolestivějšího. Že lidé, se kterými jsme chtěli svůj úspěch oslavit, vůbec netuší, co jsme dokázali. Pro nás jsou v tom příběhu roky přemýšlení, pochybností a práce. Pro ně je to jen další všední story.
Třeba je pro nás dovolená u moře oslavou hojnosti a úspěchů, kterých jsme dosáhli. Pro někoho jiného je to týden zbytečného povalování na lehátku.
A najednou si připadáme sami. Máme své zkušenosti, schopnosti, hodnoty a nároky. Víme, co nám vyhovuje a co už nechceme. I my sami jsme se změnili. A některé věci, které jsme kdysi milovali, už nechceme opakovat.
A právě v tom může být Devítka mincí – karta úspěchu a sklizně – taky smutná.
Trochu jiný svět
Irena už nechce spát ve vlhkém spacáku. Táhne jí na padesát, má peníze na pohodlný hotel a především už nemá chuť trávit dovolenou stejně jako ve dvaceti. Lukáš kempování pořád miluje. Dva lidé spolu mohou prožít čtvrt století a přitom si každý postupně vypěstovat trochu jiný svět. A to ještě neznamená, že se přestali mít rádi.
A co se stane, když nám Eso mečů odkryje něco, co jsme dosud neviděli, a Devítka mincí nám připomene, kým jsme se za ta léta stali? Nemusí se stát vůbec nic nápadného. Možná ráno vstaneme, uvaříme kávu, odejdeme do práce a večer zase přijdeme domů. Jenže uvnitř už může být všechno jinak.
Každá zkušenost je jako razítko, které nám zůstane v duši. Některá jsou krásná. Jiná bychom si nejraději odpustili. Všechna ta razítka nás postupně utvářejí. A občas přijde zkušenost, která v nás zapálí něco tak silného, že už nedokážeme zůstat stejní. Něco z našich dosavadních představ v tom ohni shoří. Nemusíme hned vědět, co to znamená – přesto hoříme!
Své role už nemusíme prožívat stejně
- Když nás někdo hluboce zklame, nemusíme okamžitě hledat pochopení pro jeho chování.
- Když nás něco rozzuří, nemusíme se hned učit odpouštět.
- Když nás něco poníží, nemusíme v tom okamžitě nacházet životní lekci. Někdy jsme prostě zranění.
Někdy máme vztek. A někdy nás vlastní poznání zasáhne tak silně, že se s ním teprve učíme žít. To všechno patří k naší proměně. Královna holí po nás nechce, abychom se stali lepšími lidmi podle nějakého cizího návodu. Připomíná nám, že se v nás něco neustále mění. A že tyto změny nemusí být na první pohled vůbec vidět. Můžeme dál hrát svou starou roli.
Ale už ji nemusíme prožívat stejně.
A někdy teprve zpětně pochopíme, že jsme ji v určitém okamžiku hráli naposledy. A přitom nemusíme nikam odcházet. Nemusíme změnit účes ani šatník, práci, ani partnera. Stačí, že příště odpovíme nebo se zachováme jinak.
Okamžik, kdy se musíme zasmát
A jak to dopadlo s Irenou?
„Tak to by mě tedy nebavilo,“ řekl Lukáš. „Jeď si sama.“
A tím pro něj byla věc vyřízená. Předpokládal, že Irena nakonec stejně pojede kempovat. Jako každý rok. Jenže Irenu jeho reakce hluboce ranila. Těšila se, že ho překvapí. Že bude mít radost. Že jí třeba řekne: „No páni, netušil jsem, že se ti tak daří!“ Místo toho se musela obhajovat, proč si může dovolit zaplatit dovolenou. Rozplakala se.
S hadrem v ruce se přemýšlí nejlépe. To ji vždycky pomáhalo víc než meditace, fyzický úklid působil stejně jako úklid duše. Vytírala podlahu, přemýšlela o své firmě, o všem, co za těch pětadvacet let dokázala, i o tom, kolikrát sama souhlasila s něčím, co už dávno nechtěla. A také o Lukášovi. O tom, že má kempování opravdu rád. Že se na něj těší. A že ona mu vlastně koupila dovolenou, na kterou se ho vůbec nezeptala.
To všechno ale nic neměnilo na tom, jak moc ji zabolelo, že si nevšiml jejího úspěchu.
Pak zvedla kýbl se špinavou vodou a začala ho vylévat do záchodu, stejně jako hořkost, kterou cítila v srdci. A v tu chvíli jí to došlo. Ona stojí v koupelně, brečí nad kýblem špinavé vody a trápí se tím, že její muž nechce jet na dovolenou, kterou ona už zaplatila a na kterou se strašně těší. Najednou jí to připadalo tak absurdní, že se začala smát. Nejdřív trochu. A pak tak, že si musela sednout.
Za pár dní si sbalila džíny, troje šaty, plavky a odletěla na Krétu. Lukášovi nechala vzkaz:
Jedu za sluncem. Užij si kempování a pozdravuj ostatní.
S láskou Irena
Neodjížděla od Lukáše. Jela na svou vysněnou dovolenou.
Sebepoznání bolí
Můžeme přečíst stovky motivačních knih, absolvovat kurzy osobního rozvoje a každé ráno si před zrcadlem opakovat, jak jsme silní, odvážní a nezávislí. Jenže to všechno jsou zatím jen naše představy o sobě. Teprve život nám ukáže, co v nás skutečně je.
Jak se zachováme, když nás někdo zklame. Co uděláme, když se bojíme. Kolik toho dokážeme unést. A co už prostě snášet nechceme. A někdy to není vůbec příjemné zjištění. Protože spolu s novým poznáním musíme pohřbít i nějakou svou starou představu. O sobě, o druhých, o životě, který jsme si za ta léta vytvořili.
Irena se nad kýblem špinavé vody smála. Ale ještě pořád měla oči plné slz. A přesto se nic strašného nestalo. Lukáš si užije kempování bez pohledu na rozcuchanou Irenu, která se po ránu souká ze stanu. Irena si užije slunce, šumění moře a dobré jídlo. Nemusí se koukat na otráveného Lukáše ani ohřívat vodu nad turistickým vařičem na gulášovku v prášku.
Až se vrátí domů, možná si budou mít co vyprávět. Nemusíme přece celý život chtít stejné věci jako lidé, které máme rádi. A nemusíme se vzdávat toho, co jsme si pracně vybudovali, jen proto, aby všechno zůstalo při starém. Život je příliš krátký na to, abychom si sami házeli klacky pod nohy.
A někdy se tak usilovně snažíme vyhovět druhým, že nás ani nenapadne se jich zeptat, jestli o to vůbec stojí.
„Tlumočím Tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu vám intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“ Více o mně…